Rok 2003

Jak to všechno začalo

 

Naše družstvo dobrovolných hasičů se vytvářelo už od roku 2002. Do stávajícího sboru přistoupilo několik mladých členů s cílem omladit členskou základnu a pokusit se zapojit do hasičských soutěží, kterých se náš sbor v minulosti často účastnil.

31.5.2003 jsme se vydali na naši první hasičskou soutěž. V rámci výročí založení sboru v Horní Lhotě se zde konala okrsková soutěž družstev patřících do okrsků Načeradec, Louňovice a Pravonín. Soutěžní družstvo ve složení: Janouš Josef, Dědek Vladimír, Smetana Jan, Smetana Michal, Nerad Tomáš, Koubík Milan a Vítek Lukáš se poprvé vydalo vstříc konkurenci ostatních sborů.

nastup

Nejdříve se konal slavnostní průvod od hasičské zbrojnice vesnicí až k hřišti na návsi. Pamatuji si jak se během pochodu velitel chlubil ostatním že má v mužstvu nové posily a odněkud ze zadu se ozvalo: „Spíš poslaby…“. Až tak sme působili zdatně! Ale nám to chuť do prvního závodu nevzalo. Po uvítání sborů začala soutěž dětí a žen a pak přišli na řadu muži. My jsme prováděli svoji první disciplínu v běhu na 100m s překážkami. Nidky jsme nic podobného neběželi, tak jsme si celou dráhu napřed vyzkoušeli a šli to naostro. Dosažené časy průměrně kolem 23s nebyli zrovna nejlepší, ale napoprvé to celkem šlo a každý si odzkoušel jak se to má asi dělat. Předvedli jsme různé styly běhu. K vidění byl let střemhlav přes bariéru, styl přeskoku ala Spiderman, a také klátící se větrolam na kladině. Začátky jsou vždy těžké.

Na požární útok jsme šli asi v půlce startovního pole. S půjčenou stříkačkou PS-12 jsme chtěli předvést kvalitní útok jaký jsme si natrénovali den předem u rybníka v Daměnicích. Příprava na základně probíhala chaoticky, měli jsme problém tam vůbec všechny ty hadice poskládat, ale nakonec se to nějak podařilo. Po odstartování začal opravdový boj o přežití. Mužstvo přiběhlo k základně a v tom fofru každý spojoval co se dalo. Hadici na rameno a utíkat co to dá. Jenže v té době kdy ostatní pádili k terčům hledal košař spadlou helmu(vlastně plembák) který musí být za každou cenu po dobu útoku na hlavě… Takže místo rychlého nasátí vody byla malá estráda pro publikum. Se starým vybavením se nedal udělat moc dobrý čas. Navíc savice nešly ani dobře spojit, a ačkoliv terče byly sestříknuty, výsledný čas nebyl uznán právě pro nespojené savice. První útok skončil diskvalifikací…

Vzali jsme všechno sportovně, naše první vystoupení bylo rozporuplné, ale pro nás bylo důležité, že jsme se zúčastnili. Nakonec jsme skončili v mezi posledními. Naši budoucí soupeři nás převálcovali, ale museli s námi začít pro příště počítat.

 

Podblanický pohár Býkovice

Teplé prázdninové počasí nás přivítalo na 5.ročníku Podblanikého poháru v požárním útoku. Vzhledem k tomu, že jsme stále vlastnili jen slabší stroj PS-8, přijeli jsme se zúčastnit jen slabší kategorie. V týmu se odehrály dvě změny. Na savice nastoupil Tomáš Nerad a levý proud běžel Jirka Kubík. Oproti poslednímu vystoupení z okrsku jsme se chtěli vytáhnout a dopadnout snad lépe než na jaře.

pohary

Soutěž probíhala ve 2 kolech ze 2 základen. Takže měla rychlý spád. Hlavně zde jsme pozorovali týmy se silnějšími stříkačkami a učili sme se nový styl nabírání. Se skromností nám vlastní si dovolujeme tvrdit, že patříme k prvním týmům na okrese, které do stroje PS-8 nabírali. Prolomili jsme tvrzení, že to NEJDE! A právě tímto stylem jsme vytvořili průběžně první soutěžní čas po prvním kole. Minimálně na této soutěži jsme byli průkopníky, protože většina týmů v druhém kole začala náš styl napodobovat a vzhledem k tomu, že to není nic těžkého, povedlo se bohužel družstvu z Ratměřic náš vedoucí čas překonat. Odveta se nám ale nepovedla. Druhý útok jsme nedokončili, a tak nám muselo stačit druhé místo, které bylo ovšem nad naše očekávání. Když jsme stále vedli, byli jsme dost překvapeni, že bychom mohli soutěž vyhrát, ale bohužel se tak nestalo. Přesto jsme byli s průlomovým časem 44,22s spokojeni. Tedy až na „rozdělovače“ Jednu, který slíbil, že skočí do kádě za jakýkoliv čas pod 45s. A šup ho tam! Jen pár desetin, ale splnilo se… A tak musel Jenda dobrovolně do kádě. Určitě mu to nevadilo. V takovém horku to bylo spíše příjemné. A byl si vědom, že náš první větší úspěch se musí oslavit jak se patří. Za zmínku stojí 3.místo družstva z Vračkovic, kteří se na nás marně dotahovali. Byl to také na dlouho poslední okamžik, kdy jsme byli ve startovním poli tak blízko sebe.